Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Elbrus – možná nej hora Evropy

Michal Zhor 3

Na Elbrus jsem se nechystal, ale když nám Rusko otevřelo hranice a já měl tímto směrem pracovní cestu, tak bylo hned „vymalováno“. Nápad jsem oznámil Martinovi, který zvládá rychlá rozhodnutí, lákají ho “ вершины “ a za 3 týdny se letělo. Získat víza se podařilo časově pár dní před odletem (reklama a díky ZK-Visa Service Brno). V pátek jsme zakončili pracovní snahy dříve a přes Vídeň a Istanbul jsme se dostali až na letiště Mineralnye Vody. Letadlo nás vyplivlo do prázdné haly ve 2h ráno, zde skončila naše cesta jistoty a museli jsme vymyslet jak se dostat 2,5h daleko, do města Terskol (leží u hranic s Gruzií). Zahráli jsme si s taxikáři hru na slevy, nabídli jsme jim 3500 rublů a prý nás za tyto peníze nikdo neodveze. Odvezl a navíc jsme na palubu vozidla přijali spolujezdkyni/spolupodílnici Julii, která jela do vedlejší vesnice u Terskolu. V městečku pod lanovkou (pidivesnice Azau) jsme zakoupili plynovou bombu, zaregistrovali se na vstup u místního úřadu a zejména provedli dva úkony. Dali jsme si snídani v jednom „hotelu“ a protože se jednalo o pivo a soljanku v 7 ráno, tak jsme působili poněkud exoticky. Návštěvu restaurace jsme zakončili prosbou o pohlídání jednoho velkého kufru na dobu neurčitou s věcmi osobní nepotřeby a módními doplňky do Moskvy i na jednání do Ižhevsku. Nasedli jsme do lanovky a po dvou přestupech jsme se dostali do finální stanice Garabashi (3874 m n. m.). Původně jsme uvažovali, že dáme noc v plechovém barelu (v nádržích od paliva se zde opravdu nocuje – mrkněte na fotky dole), ale měli jsme sebou stan a šlo se do kopce, sněhem, do skal. Ve výšce cca 4200 m.n. m. jsme ve větru postavili stan, sněhové límce zatížili šutry a po výšlapu přežili první větrnou noc. Nebyli jsme si jisti, zda se stan neprotrhne (jak se stalo našim předchůdcům, kteří na našem místě nocovali) nebo jen uletí. Nestalo se ani jedno, ale poprvé v životě jsem dostával facky celou noc (plachtovinou stanu). Hodně času jsme spotřebovali rozpuštěním sněhu na vodu pitnou a druhý den se vydali směrem k vrcholu. Říkali jsme si, že kdyby to šlo, tak dáme i vrchol. Došli jsme lehce nad 5000 m.n.m. a bylo jasné, že chybí pár hodin a počasí bylo rozhodně proti. Vrátili jsme se do stanu, silný vítr přidal, já hodil 1x tyčku po druhé lžíci jídla a tím jsem prodloužil hladovění. Noc byla hodně krutá, teplota -15°C, stan se uměl pod náporem větru zcela položit (takže nás zakryl), ale vždy se narovnal. Ve 2 ráno jsem zjistil, že se změnily nějak teplotně-vlhkostní poměry, na vnitřním tropiku vznikaly krupičky ledu a ty bubnujicí stan házel na můj spacák. Do rána jsem měl na spacáku ledovou krustu, ale musím pochválit výrobce pana Pepu za 100% funkční doplněk profi alpinisty. Přežili jsme, podívali jsme se zase do kopce, ale bylo jasné, že počasí nedovolí ani uvažovat o výstupu a rozhodli jsme se přenocovat v barelu. Dohodli jsme se se správcem (poruski s administratorem) na pronájmu jedné půlky plechové boudy a šli nahoru do skal ke stanu. Napadlo nás, že si chvíli po tom převýšení odpočineme a tak jsme i udělali. Probudili jsme se za 2h a venku nejen fujavice, ale i nový sníh. Balení jak z grotesky, sestup dolů, jednoduché jídlo od kuchařky Zuľy a spánek. Bylo to hodně moudré rozhodnutí, protože sněhu napadlo tolik, že cestou v noci na WC jsem si nabral horem do bot sníh a intenzita větru by stan asi ukončila. Do této doby jsem používal předpověď počasí yr.no, ale po konfrontaci s realitou i navigací kterou používali místní (ano-mojí předpovědi se smáli), jsem pochopil, že se nikam jen tak nepodíváme. V nohách kruté výškové kilometry a my v boudě. Aby toho nebylo málo, tak na dva dny postavili mimo provoz lanovky dolů do údolí a tak jsme žili z minima, protože nám docházeli i rubly. V úterý jsme se rozhodli, že se zkusíme dostat dolů i přes oficiálně zavřené lanovky neb jsem se doslehli, že by je mohli údajně na pár chvíl jízdy pustit…. tedy pokud by byli lidé a peníze. Opět jsem se stal dítětem štěstěny, lanovky se nerozjely, ale zjevilo se v těchto výškách nákladní auto Kamaz a já se dohodl s řidičem na tom, že nás stáhne dolů. Jízda zážitek života, takové sklony se u nás nejezdí a terénní nerovnosti vytvářeli pro turistovo tělo elbrusskou masáž. Podařilo se mi urvat sedačku, ale tělo mé a Martinovo jizdu přežilo. Dole jsme se poprvé (a naposledy) ubytovali tam, kde jsme zanechali při příjezdu kufry, udělali ze sebe lidi a nelidsky se přejedli. Prestože předpověď počasí byla špatná, tak jsme se další den vrátili do Nacparku (Приют Нацпарк – ubytko u Alexandra nad Garabashi). Udělali jsme si výšlap k bývalé základně Prijut11, která vyhořela, když údajně někdo postavil benzín na kamna – prý to byli čeští turisté. Nyní je nad ruinami chaty památník obětem Elbrusu a bohužel i českými jmény. Počasí dávalo šanci až na pátek, ve čtvrtek hrozil ve výšce nad 5000 m. n. m. extrémní noční a ranní vichr, ale nás tlačil čas a bál jsem se, že se páteční předpověď rozpadne a přesun termínu by byl k ničemu. Protože jsme byli aklimatizovaní, naše nohy už dostaly zabrat dost a bylo nad slunce eklatantní, že v tomto větru nelze jít od 3900 m.n.m. , tak jsme se rozhodli nechat vyvézt jako 95% horalů nad Pastuchovy skály ratrakem. Ve 4 ráno byly vyvezeny dvě skupiny a vyhozeny do černé vichřice. Bylo jasné, že pokud přežijeme první tři hodiny, tak jsme vyhráli. Popravdě moc možností nebylo, ústup dolů by také bolel a mělo se lepšit počasí. Předpověď vyšla na 100% a 1h pod vrcholem se začalo počasí lepšit a po 4h od startu jsme stanuli na tzv. Velkém Elbrusu (Západní vrchol) ve výšce 5642 m. n. m.. Cesta ze sedla na vrchol je jištěna lany, ale ty jsou na zemi ve sněhu a nejsem si jist kolik procent lidí by se stihlo zachytit, uklouznutí zde by nedopadlo dobře. Pokud bychom druhý den pobytu byli aklimatizovaní a vyšli ve 2 ráno, tak věřím, že bychom vrchol dali již tenkrát a bez pomoci techniky i bez plechového ubytování. Protože jsme ale použili pomoci techniky, tak jsme se s Martinem rozhodli přijmout výzvu málo prošlapanou….. zdolat tzv. Malý Elbrus (Východní vrchol) sahající do výšky 5621 m. n. m.. Po dvou hodinách neskutečná radost, zase jsme mrzli na vrcholu, ale tentokrát se dívali přes sedlo na hlavní vrchol Elbrus z vrcholu vedlejšího. Oběma nám bylo jasné, že málokdo z místních věřil, že zdoláme v tom počasí hlavní vrchol a to, že si přidáme i vrchol vedlejší….. to je asi hodně překvapilo, protože jak jsme se dozvěděli, tak mnozí místní tam nikdy nebyli. Radost veliká! Hory překrásné a lidé srdeční.
Nyní sedím v letadle do Moskvy a jsem rád za to, co jsme zažili před výstupem a i za to, že se nám podařilo stanout na vrcholu. Technicky to není těžká hora, ale místní podmínky velmi znesnadňují a někdy zcela znemožňují výstup. Kdo nechce trpět či utrpět, ten musí vyčkat a dostatečně se obléct.

Je hora Elbrus nejvyšší horou Evropy ? Leží v Evropě ? nebo v Asii ? Kdoví 🙂

Co mne zaujalo mimo hor:

  • dole v městečku jsme mávl na první auto a ono mi zastavilo (opakovaná zkušenost) a navíc, kdo měl sám málo, ten odmítl i příspěvek za svezení
  • v oblasti jsme byli asi jediní cizinci (že by covid?)
  • pivo zde vaří nehořké, buď bych si přivykl nebo začal pít mléko z jaka
  • v jídle naleznete převážně kopr, ten nesmí chybět. Sůl a koření se používají minimálně (někdy vůbec)
  • vodku v obchodě nekoupíte, neprodává se. Oficiálně. Pokud jste v obchodě sami a vzbudíte důvěru prodávajícího, tak ji nakonec koupit můžete (a zde opět jsem rád, že i pro cizince za standardní ceny….. oškubat se vás budou snažit jen taxikáři a to i s hláškou, že jízda do kopce je za příplatek :-))
  • domluvy zde platí a i člověk, se kterým jsem se po telefonu domluvil na odvoz, tak přijel raději o hodinu dříve
  • ženy se dívají do země, dělají že nejste, což v případě obsluhy je zpočátku divné, ale pochopili jsme, že roli hraje jejich výchova směrem k mužům (rozhodně se nejednalo o nepříjemné chování vůči nám, byla v tom velká dávka ostychu)
  • lidé nás mají v oblibě a to nejen jako zdroj financí, protože jsme často měli v ruce….. ano….. nic , ani rubl 🙂
  • nikdo nenosí roušky (ani nahoře v horách, ani dole v městě), nedodržuje se to ani na letišti. Každý ať si udělá úsudek (či odsudek) sám

Moskva

  1. Pacient je lucidní Pacient je lucidní

    Velká gratulace oběma, pro mne nejzajímavější počtení. Ať se daří!

  2. Jaro Flídr Jaro Flídr

    Tlieskam!
    Prijut 11 nezapálili českí turisti, ale správca, keď horiaci varič chcel uhasiť vodou, ale vo vedre bol benzín. Kamaráti si gratulovali, že nešli spať do chaty, ale postavili si neďaleko stan. Požiar ich zobudil a do stanu si nasťahovali zopár uniknuvších, mnohí boli iba v ponožkách.

    • Michal Zhor Michal Zhor

      Díky za info. Nad tím oblečením v noci jsem přemýšlel, když jsem čekal, že nám uletí stan. Vše jsem se snažil mít zabaleno a být připraven na evakuaci. Zkušenost velice dobrá, holt se stále učím a potkávám nové zážitky (na staré kolena 🙂 ……. aspoň, že zase fungují).

Napsat komentář: Jaro Flídr Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *