Pico Duarte – nejvyšší DR i Karibiku

Předvánoční představa trávení volného času na konci roku se nesla v duchu odpočinkovém, hlavní náplní mělo být sledování plamene v krbu, ale najednou na mne mrkly letenky do Punta Cana a bylo jasno. Asi Fischer/Exim/DER potřebovali zaplnit letadlo a bylo jim již jasné, že za půl mega na týden pro dva nikdo do hotelu již nepoletí. Po zakoupení skvělých letenek jsem si chvíli nebyl jist, zda to byl opravdu dobrý nápad, neboť jsem v prvních půjčovnách nemohl sehnat auto, ubytování v Punta Cana bylo prošpikováno podezřelými nebo předraženými nabídkami. Poslední hřebíček do rakve špatných zpráv bylo sdělení společnosti, která organizuje výstup na nejvyšší horu Dominikánské republiky, že jejich poslední termín výstupu plánují na 27.12.2025 a to bych nestihl. Pro výstup Pico Duarte, nejvyšší horu Karibiku, totiž musíte mít průvodce a já měl ještě pár dnů před Štědrým dnem průvodcovské vakuum. Užil jsem si reakci těla po očkování proti žluté zimnici, dorazil poslední pracovní nezbytnosti a začal nelehkou turistovu situaci řešit. Podařilo se mi najít volné auto za dobrou cenu a to přímo od Ježíše (půjčující agent se jmenoval Jesus), na výstup jsem si pořídil stan z bazoše za 300 Kč a vyhledal možné ubytování pod kopcem ve vesnici Manabao. Požádal jsem majitele ubytování, zda by neměl kontakt na nejakého místního průvodce, že vše ostatní k výstupu mám. Stal se další zázrak a já si na dálku zařizoval povolení pro vstup do národního parku Josého Armanda Bereme na dny 29.-30.12.2025. Zbývalo poslední, nalézt vhodná ubytování a lokality v doposud mnou neprobádané východní části ostrova Hispaniola. Brzy jsem pochopil, že ostrov je velký, rychlosti přesunu nízké a já se nechci uhnat. První noc jsem naplánoval po cestě pod kopec a zažil si pravou dominikánskou náladu v městečku Bayahíbe. Ubytoval jsem se v apartmánovém komplexu ApartaHotel Villa Baya a mohu doporučit všem cestovatelům s nízkým rozpočtem a požadavkem na soukromí, čistotu a bezpečí. Večer jsem ochutnal místní pouliční jídla, lokální pivo, ale česká hospoda měla dle recenzí již déle než půl roku zavřeno, tudíž smažák jsem musel nahradit venezuelskými tequeños, smaženými sýrovými tyčinkami.

Po snídani mne čekala velká porce kilometrů do hor a po téměř pěti hodinách jsem se ubytoval v apartmánu na konci světa, v krásném domečku s apartmánem Apartamento Los 3B pro turisty za necelých 1000kč/noc. Majitel David, který mi na dálku pomohl zajistit průvodce se ukázal jako dokonalý pronajímatel přes AirBnB a zajistil mi komfort před a po výstupu. V sedm hodin ráno se mi podařilo po cca 20 minutách dorazit ke vstupu do národního parku v obci La Ciénaga de Manabao a zde mne již čekala káva a průvodce. Rychle jsme zkontrolovali, zda mám opravdu vše potřebné pro přežití pod vrcholem a byli jsme předáni jezdci na mule, který se stal průvodcem pro další dva dny. Zajisté uměl velmi dobře španělsky, internetový překladač nefungoval a tak jsme si poradili bez zbytečných slov. První den jsme se vyhrabali do kempu La Compartición, našlapali 17km, nastoupali 1725m a sestoupali 384m. Kemp se nachází ve výšce 2460 m n.m., stan se podařilo postavit během pár minut a mohli jsme se kochat přípravou večeře. Ve velké kuchyni se nachází mnoho menších ohnišť na stole a na nich vaří každý průvodce své jídlo. Na vrchol jsme vyrazili bez snídaně ve 4:00, za svitu čelovek na nás mrkala jinovatka a necelých 5km uteklo jak nic. Společně s dalšími turisty jsme si zažili východ slunce na vrcholu Pico Duarte, ve výšce 3101 metrů nad mořem. Po sestupu do tábora jsme měli v nohách již skoro 10km, dostali jsme na snídani vejce s banány a lokální kafe. Sbalili jsme stan, následovalo krutých 17km a zpětně uznávám, že pokud tam turistu překvapí déšť, tak rozhodně nemá o pády nouzi. Druhý den expedice jsme dali 26km, nastoupali u toho 633m výškových metrů a sestoupili ukrutných 2360 výškových metrů. Celkově jsme ušli 43km za 33hodin, dole se rozloučili s průvodcem a darovali mu stan, který bych na dalších výstupech pravděpodobně nevyužil (a také jsem potřeboval v kufru místo na rum). Nejvyšší hora Karibiku nám dala šanci.

Na předposlední část pobytu v Dominikánské republice jsem musel ujet 5 autohodin, nedostat se do kolize s lidmi či zvěří a zejména se vyhnout dírám, nerozsekat auto o retardéry. Pro silvestrovský pobyt jsem zvolil lokalitu poloostrova Samana a zde si vyhlédl vilu Casa Enjoy, která nabízela výhled na oceán, velkorysou dominikánskou snídani, v blízkosti se nacházely zajímavé pláže a měla velmi dobré hodnocení. Pláže, jídlo, nápoje neměly chybu, ale to hlavní nás teprve čekalo. Byli jsme pozváni na oslavu posledního dne roku, večeři (mega paella) jsme zažili v širším rodinném kruhu majitele Eddyho a jeho ženy Gracy. Tanec, víno, rum a hlavně úžasní lidé. To prostě nemělo chybu a všem doporučuji toto „více než ubytování“.

Poslední noc před odletem se cílem naší výpravy stalo vyhlášené letovisko Baváro. Poznat Dominikánskou republiku pouze skrze toho letovisko, tak zůstanu raději na Slunečných jezerech v Senci za Bratislavou. Milión lidí, nic moc moře, vše předražené, mumraj a vše zachránila jen velká bouřka, která vnesla do poslední noci prvek úžasné vodní atrakce ….. brodili jsme se ve vodě, vše jsem měl mokré. Jako bonus komáři, které jsme po celý týden nikde nepotkali.

Vše končí …. Pico Duarte se podařilo zdolat a DR je krásná země. Doporučuji.

Pico Duarte – 3101 m n.m.