Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Triglav – omylem, tentokrát na “Bamberga”

Michal Zhor 0

První noc v krásném kempu, plování v Bohinjském jezeru, relax. Druhý den noc v ubytovně Aljažev Dom pod Triglavem. Kuchařky jako z dětských let – velké ženy, velice stabilní konstitutuce – které uměly uvařit dobré slovinské pokrmy. Vyšel jsem za tmy s tím, že jdu “Tomiškovu pot” a zpět “Pot cez Prag”. Člověk míní, osud mění. Cesta mi ubýhala, minul jsem památník “Velkou karabinu” značení super a tak jsem šel a šel a šel. Vyhrabal jsem se do sedla Luknja dlouhým suťoviskem, udělal si fotku a došel pod skálu. Zde jsem pochopil, že něco nehraje. Na fotkách jsem před cestou viděl ferratové cesty dvou výše zmiňovaných tras, ale toto bylo lehce jiné kafe. Pod skálou já a jedni Italové. Ano, prohlíželi si mne – profesionál okukuje profesionála. Helmu na hlavu a nahoru ! Cesta byla jištěná v problematických úsecích, bohužel v některých více než problematických bylo jištění urvané a nebo neexistovalo vůbec. Po cestě jsem minul několik destiček na vzpomínku těm, kteří spadli a tak při šplhání jsem přemýšlel, zda by nebylo lepší hrát šachy 🙂  Výhledy luxusní, nikde nikdo a tak jsem se přitahoval, šplhal, sem tam přešel sněhové pole až jsem dosáhl vrcholu 2864 m. n m. Vrchol byl obsypaný lidmi, kteří došli od Triglavského Domu na Kredarici – ano, přes tuto chajdu jsem měl horu zdolat. Nevadí. Na vrchol donesl batoh piv koupených na Kredarici jeden slovinský horal a prodával je s náležitým profitem. Osvěžení jsem si zasloužil a dal jsem si dvacet (dvacet minut spánku). Dále jsem po hřebeni sešel k chatě na Kredarici, dal si polévku – slovinsky juha, pivo No.2 a musel jsem letět, protože výlet jsem musel zvládnout do setmění. Cesta zpět vedla po sněhových polích místy v krutém sklonu a v cestičkách se pohybovalo skluzem (dnes bych již byl připraven lépe na tento adrenalin). Jedl jsem sníh, šetřil vodou a užíval si spalujícího slunce. Nahoře bylo hej, ale s každým dalším výškovým poklesem byl vetší pařák a cítil jsem, že budu hodně opálen. Po cestě dolů jsem potkal českou výpravičku (1 hoch, 2 dívky) kterým také docházela voda. Zavtipkoval jsem, že už jen 300m a je tam stánek – pizza, Coca-Cola, klobásy. Jedna z dívek evidentně uvěřila, po pár minutách pochopila a urazila se. Stánek nestánek – musel jsem přidat a tak jsem kopl do vrtule a před setměním jsem klečel dole u potoku co vytékal z oblasti ledového masivu. Vypil jsem asi litr vody, cca 3x jsem ji chtěl vrátit a po nudné dlouhé rovince jsem výlet zakončil u mého expedičního vozidla (to teprve na ujetých 500 000 km teprve klepalo) a mazal do České Republiky kde mne čekala práce.  Nakonec ta záměna trasy stála za to, výškové převýšení k 2000m za mnou, obtížnost C/D – 2UIAA* .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *