Na Ukrajinu jsem se dostal pracovně a s ohledem na časové vytížení jsem zvolil variantu přelet nízkonákladovkou z Polska, zapůjčení „terénního“ vozu Mazda pidi kár. Levnější už byla jen Lada, ale tu neměli k zápůjčce volnou. Před cestou mého řidiče (i mne) strašili zvěsti, že nás všude oberou, přepadnou, sní. Pořešili jsme pracovní věci, nikdo nás nesežral, ba naopak – potkali jsme super lidi. Ubytování jsem zařídil v městečku pod horou, oslavili jsem pracovní úspěchy luxusní večeří (a lokálními palinkami – čača, dubovka, chrenovka) a já za tmy vyjel k bráně do Karpatského národního parku. Vypla se mi ukrajinská SIM karta a tak jsem jel dle offline mapy, citu a po skoro hodině dojel k závoře do parku. Proč jsem jel hodinu ? Cesta je plná výmolů do kterých by se schovalo celé kolo mého pidivozu. U brány mi hoch v maskáčích vysvětlil, že mám 1,5h času …… než přijde paní s kasou a prodá mi vstup za pár drobných. Byl neoblomný a tak už v tuto chvíli se bořil můj plán – návrat na snídani. Na minutu přesně přijela paní z jiného světa – madam/soudružka s kasou – tj. kalkulačka s tiskem štítku. Zaplatil jsem a jel. Cestu doporučuji pouze bláznům, dobrodruhům a crash testerům – připadal jsem si, že jedu po dně vypuštěného potoka a snažím se neuvíznout na některém z balvanů. Nakonec jsem dojel k bordelišti kde se nacházeli opuštěné stánky (holt po sezóně), odstavil káru a vystartoval nahoru. Ano – nástup jsem měl rychlý, značení OK. Ale buď jsem barvoslepý nebo volnomyšlenkář …….. najednou jsem na kopci a koukám !!! Vedlejší kopec je vyšší !!! Tady něco nehraje. V tu chvíli si uvědomuji, že to měla být blue line a já nejsem na blue line. Já jsem v …….. jinde než jsem chtěl být. Pár chvil váhání, telefonuji technikovi, že se vracím na oběd a běžím nejkratší trasou dolů a zase nahorů. Takže jen v teniskách co se mi vešly do low cost (žebrácká) zavazadla jsem překonal blata, močál, potůčky. Poslední partie Hoverly jsou samé mazlavé blato a po dešti to může být jízda. Na vrcholu (Hoverla – 2061 m. n m.) jsem byl zpocený, pot mrznul a já jen prozkoumal stan (naštěstí v něm mrtvola nebyla), udělal pár fotek a mizel dolů. Cesta zpět už super, jen se nedalo jet rychle, to bych prorazil vanu, uvízl na šutru …… a tím se ubytoval v horách na delší dobu. Vrátil jsem se na hotel, ukecal recepční Světlanu, aby mi půjčila ještě klíček od pokoje (kolega vrátil klíček a čekal v restauraci). Na mé argumenty, že musím ze sebe udělat člověka slyšela – byl jsem zpocená, blátivá ….. .troska. Po očistě jsem dal další vynikající ukrajinské jídlo a jelo se. Ukrajina je chudá, ale pro mne krásná země.
Publikováno v BLOG EU HORY