Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Maglič – to není možný, nebyl to vrchol mlžný

Michal Zhor 0

Nejvyšší vrchol Bosny-Hercegoviny (2386 m.n m.) byl pojmenován Maglič od slova “magla”, což je v bosenštině mlha.

Jak jsem se k němu dostal ? Těžko ! Hodně těžko ! Musel jsem zvládnout přesun z Bunkrové pláže v Albánii, kde jsem se učil plavat. Jen samotný přesun ukazoval přes 8h, což v reálu znamená alespoň 10h. Helikoptéru mám v servisu a tak posloužila stará, dobrá a rumunská herka. Vše si vždy zadám do navigací, pohodička a jede se. Silnice v Černé Hoře znatelně lepší než v Albánii. Z města Nikšič klikatice neskutečné po silnici úzké, avšak silnici zcela bez výmolů (krása, konečně jsem zase slyšel vrzat auto). Ukrutných 40km pomalejší jízdy v lesích, skalách. Najednou hraniční přechod. Bez čekačky. Super. Kulový super. Toto není INTERNATIONAL BORDER, toto je nějaký lokální hraniční přechod. Takže zase zpět a nášup jízdy o více než 2h. Krása, koušu volant a přemýšlím kdo dělá ty mapy pro navigace, že navrhnou cestu místy “kde to nelze projet” (situace z Albánie, kdy silnice teoreticky vede do prakticky stojícího domu ani neřeším).

Hranice mají svůj význam, společenství si drží to “své”. Do hranic Černé Hory silnice krásná a po přechodu hranic do Bosny během pár ujetých metrů vidím ……. takto vypadá cesta do pekla. Asfaltová rezidua, hlína, šutry, díry jak po výbuchu a v protisměru rychlá luxusní auta i vraky, dálková světla stáhne jen srab.

U vesnice Tjentiště se mi podařilo najít cestu do sedla napoprvé. Cesta bosenská, lesní. Po několika minutách závora. Je 1:37 ráno a já si vzpomněl jak na Ukrajině jsem čekal šílenou dobu u zamčené závory než přišla “obsluha”. Uffff. V boudě spal hlídač (tedy spal do doby než jsem ho probudil). Kdo by čekal nerudného, nepříjemného člověka, ten by se spletl. Donesl si k závoře evidenční listinu – neboli kus papíru od salámu, zapsal moje jméno, SPZ auta, přepočítal osoby, zinkasoval v eurech, zvedl závoru a popřál dobrou noc. Cesta do sedla nekonečná, ale po zkušenostech z albánských 8×8 silnic jsem se cítil jako na lesní komunikaci pro motorová vozidla. V sedle Prijevor parkovalo několik aut, bylo cca 2:30 a tak jsem položil karimatku, vlezl do spacáku a dal si krásné 3-3,5h spánku. Uvažuji, že prodám stan :-))) a za utržený peníz si koupím kulicha.

Ranní pohled na hory mne rozplakal (no dobře, kecám), krása to byla ale nesmírná, za hlavou Maglič a nebyl v mlze. Snídani jsem téměř vypustil, protože se mi stíral rozdíl mezi večeří/snídaní a nebyla chuť. U jezera Trnovačko jsem zaplatil 1eur/osoba vstup do národního parku, 2eur/pivo (snídaně v hliníkovém obalu) a pokecal s místními správci. Čechy má rád. Asi mu zajišťujeme obživu neb totální majorita turistů jsou dle jeho slov Češi. Jezero má tvar srdce, dá se v něm vykoupat a dokonce jsou v něm ryby.

Výstup na Maglič pohodovka, kameninová droboť semtam velmi klouzavá, párkrát jsem si málem ustlal. Pod vrcholem jsem potkal motorkáře Martina a vrchol jsme dali ve dvojici. Zvládli jsme i sestup, pivo v boudě u správce a Martina jsem vrátil k motorce hodně dole v údolí (zažil dacia jízdu z kopce 🙂 ).

Národní park Sutjeka a Piva …… krása.

Následovala už jen krutá cesta do ČR, kdy chvílemi ukrutně pršelo a většinou nechutně chcalo. Všude potoky vody, blesky a to až do Bratislavy. Dětmi jsem byl označen za “bleskofila, bouřkofila”, protože je překvapila moje nečekaná technická zastávka (očekávali asi návštěvu toalety – chyba lávky), kdy jsem se rozhodl “vysprchovat”. Většinou se vykoupu po zdolání vrcholu v potoku u auta, tentokrát se díky místním podmínkám nepodařilo a tak jsem sjel ze silnice 10m bokem, sundal si oblečení, vystoupil z vozu a uskutečnila se očista mého těla od soli. Teplota i intenzita sprchy optimální, zvukové i světelné efekty pecka.

Slaneček se loučí !

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *