Když sraz československých profesionálních horoamatérů, tak na hraniční hoře Slovensko-moravských Karpat. Slovo dalo slovo, padl termín 12.6. a bylo jasné, že na nejvyšší hoře Bílých Karpat, Velké Javořině (970 m n.m.) se sejdeme minimálně dva – Michal a Jaro. https://www.michalzhor.cz/2020/06/10/velka-javorina-ceskoslovensky-vrcholovy-srazek/
Nebyl by to sraz, kdyby neexistovala oslavná trasa a tu jsme zvolili obě strany se startem u malého pivovaru. Já jsem startoval od Velického Bombarďáku a Jaro od pivovaru Turec a vnuk. Protože máme často plné batohy (chtěl jsem napsat malé batohy, ale Jaro měl batoh XXXXXL), tak jsme udělali patnáctikolové výběrové řízení na spolušlapající. Jak už to tak bývá, když jde do tuhého, tak se na akci přihlásí 100% děvčat (sorry Laďo B. 🙂 ). Z přihlášených děvčat jsme vybrali ty nej. Jaro je velmi náročný, unese víc piv sám a tak se do jeho mužstva probila jen jedna dívka. Já si vybral dívky 3, odvážné horalky.
Jaro prozradil tajemství svého batohu a rázem jsme měli v trávě kolekci piv. Probrali jsme naše horské zážitky, popili piva, vytočili hromadu klíšťat (chlebíčky jsem zapomněl udělat) a to vše za dozoru bdělé kamery, která monitorovala naše projevy (viz. foto). Holubyho chatu, okolní zajímavosti jsme neprozkoumali, ale sem se ještě podívám (třeba na blízkou soutěžně-ochutnávkovou výstavu klobásek do Velké n. V.).
V Moravském Písku jsme naložili neznámou Janu a ve složení 3+1 jsme dorazili k pivovaru Velický Bombarďák. Pan majitel nevěřil, že hodláme jít od pivovaru až na vrchol, doporučoval nám autobus do Vápenek a zpočátku si myslel, že máme v krvi etanolu víc než dost. Z velmi široké nabídky byly skladem dva druhy a tmavé favoritem nebylo. Naložili jsme monotematicky nizkoalkoholového ejla a šlo se. Mezi domy, domečky, do kopce, pastvinami aj lesem. A hlavně – hlavně bahnem, blátem. Do cíle jsme se dostali s cca 15 minutovou sekerou, zdolali jsme cestou/mimochodem nejvyšší bod Jihomoravského kraje (viz. foto), holky sledovaly motýle a já nestačil jejich tempu (a odlehčoval jsem batoh pivní – ten na zádech). Na vrcholu již čekal Jaro s dívkou jeho srdce a udělali jsme pic-nic u vrcholové tyčky pod vysílačem a především za účasti armády klíšťat. Na mne klíšťata nešla, nejsem klíšťosexy.
Bohužel, polovina mého ženstva nemohla přespat (jedna horolezkyně měla druhý den oslavu 15 let) a tak se muselo do údolí. Sestup se odehrál za hromobití a úprkového tempa. Cesta zpáteční byla dle názvů zajímavější než cesta do kopce a v názvu lokalit byl x-krát mlýn a pokaždé ho kdysi vlastnil někdo jiný. V reálu to byla nudná asfaltka. Autobus dle jízdního řádu na zastávkách nejel. Udělal jsem tedy kouzlo, které mohu udělat jednou za 1000let a jelo se autobusem. Poté na vlak rozloučit se s Olo-Janou a dopravit Mili do Brna na odlet do jejího hnízda.
Výlet se podařil (díky všem) a ve vzduchu máme Grauspitz.
Další fotky ještě dodám ….. snad
GPS: 48.8579378N, 17.6759408E
Jéé, tam jsem byla! Krásně jsi to napsal….už se těším na příště. J.
Ďakujem všetkým za príjemné posedenie pred kamerou.
Jaro