Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Galdhøpiggen – norská trojka

Michal Zhor 2

Doma dobře, ale vedro, tak proč nevyvěsit výzvu na souzdolání nej vrcholu Norska. Jak mi prolétlo hlavou, tak jsem taky udělal. Přihlásili se dva nebojácní a prověření mrazem+vichrem – ona (Kateřina) a on (Martin).

Přátele prověřuj, ty prověřené obručí z ocele si připni k srdci. Leč, nepodávej ruku na potkání a drzé floutky drž si od těla. Když nevyhneš se rvačce, rvi se tak, že všichni rváči vyhnout se pak tobě. Ber každou radu, žádnou nedávej. Na šatech nešetři a oblékej se draze, vkusně, ne však výstředně, vždyť podle šatů poznáš člověka. A především! Buď vždycky věrný k sobě, z čehož pak jasně jak den z noci plyne, že nikdy nikoho sám nezradíš.

Letadlo nás vyhodilo v Bergenu a v čase covidovém jsme vypůjčili auto bez kontaktu s předávajícím. To má své výhody, ale až se zjistí, že ti lidé jsou postradatelní – to bude mazec. Budou z nich úředníci pro kontrolu správného kurzu a pulsu.

Plán jak dál (alias kudy kam) měla v rukou dáma výpravy, já se snažil pilotovat a protože se blížila noc, tak Martin vyštrachal luxusní boudu kam jsme dorazili před půlnocí. Zapište si za uši: když vám v Norsku někdo udá lokaci ubytka, tak to teprve začíná bojovka. Kdo věří v GPS souřadnice, ten nechť si přibalí bivak. Nakonec jsme boudu nalezli, já razantně otevřel dveře a ……. ti lidé měli strach. Seděli, hleděli a netušili co se bude dít. Asi “mistake”….. Vedlejší chatka prázdná, nebylo co řešit, zabydleli jsme se (až druhý den se zjistilo, že ta čtveřice omylem obsadila naši chatku pro tři kusy – no jo – matika). Na stůl jsme vytáhli speciality norské kuchyně. V tomto článku zmíním zejména tzv. “sládečky”. Jedná se o naložené ryby v cibuli. Ale ten nálev je sladký a dostat 2 sládečky ……. to je ukrutný trest.

Druhý den načal přesunem po vodě. Naše auto spolkla velká loď a trajektilo se z Gutvangenu od Vikingské vesničky až do Kaupangeru. V cíli cesty jsme si chtěli prohlédnout krásný dřevěný kostel, ale bohužel měli obsazeno a stali jsme se jen přihlížejícími účastníky vesnického pohřbu.

Hodně střech chatek, domků, pergol je porostlé trávou a já tomu přijdu na kloub …… jaká je skladba.

Plni energie/života jsme se posunuli do kopců a nakonec až k jezeru Leirvatnet. Jezero je to vskutku velké, na jeho březích leží sem tam sníh a tu tam podmočené kdeco. Ideální terén na promočení tenisek a přípravu před ranním výstupem. Čtenáři možná unikne, že pološero začne tak k 23h, trvá sotva do 4h ráno, tudíž se dá žít nonstop a naše krátké výlety se protáhly první dny až k půlnoci. Po pozdním spánku nasledoval brzký budíček (ano – byl jsem krutej), odmrazila se kára a jelo se k chajdě Juvasshytta. Zde začal náš výstup na nejvyšší vrchol Norska – horu Galdhøpiggen, která trčí až do 2469 m n. m.

Věnovali jsme studiu výstupu hodně minut před cestou a bylo jasné, že bez cepínu, lana a maček to nepůjde. Po cestě totiž na horaly číhají trhliny v ledovci a na toto nebezpečí upozorňují cedule (považte – i v češtině). Nic jsme nenechali náhodě, ale hora byla proti. Slunečné počasí Martina oslnilo, vklínil se do trhliny a nešel ani tam a ani zpátky. Nakonec jsem mu musel zamáčknout oči cepínem. Katka se z jistícího lana ve stresu po visu v trhlině odřízla a protože nemá krásné kulaťoučké bříško jako já, tak dosáhla trhliny dna. Já jsem taky akci nedokončil, snědla mne polární veverka a budete si muset článek dopsat sami.

No dobrá. Kecám. Výstup byl pohodově turistický, žádné nebezpečí se nekonalo. S Martinem jsme vyzkoušeli mačky + cepíny pro účely dosažení vyšších met, Katka si protrénovala krční svalstvo jak kroutila hlavou nad tím co provádíme. Vrchol jsme dali i s těmito kulturně-sportovními čísly a oslavili společný výstup českým pivem. Na vrcholu je chajda v níž nám místní hošík chtěl prodat i pivo pod pultem, ale my jsme řekli ne. Cestou zpět nás čekalo něco hrozného a norsky organizovaného. Potkávali jsme stovky lidí, kteří byli navázáni na lana neskutečných délek a pochodovali v několika frontách vedle sebe. Z dálky jsem si myslel, že se jedná o cvičení norské armády, ale když jsme ty lidi míjeli, tak jsem pochopil, že typický NOR je poslušný, nechá se přivázat a jako jeden muž-žena se všichni vytáhnou na vrchol (když někdo nemůže, upadne – tak ho tam dovlečou po šutrech). Jak oni nepochopí nás, tak my nepochopíme je (a to je asi dobře). A zda si přibalíte do letadla 60m lano, cepín, mačky – to nechám na vás.

Po zdolání hory jsme netušili kde budeme bydlet, blížil se večer a tak byl čas na pořádnou procházku. Objednali jsme ubytko a šlo se na výšlap 2. Tentokrát byl cílem vodopád Vettisfossen, norský největší vodopád a dvěstěosmdesátčtvrtý světově. Cesta nám utekla jako voda, stále po rovině a Martin dokonce spekuloval, že tam i zpět jdeme z kopce (únavový syndrom muže středního věku). U vodopádu jsme si chlapsky rozdělili jedno pivo, já vypil pár kbelíků vody a jelo se hledat naše ubytko. Norská pronajímatelka opět nezklamala a až třetí pozice byla ta správná.

Půlnoc na krku, dali jsme troiku (čokotyčinka vícevrstvá), brunost (hnědý karamelizovaný sýr) a konečně se první noc vyspali. Sládečky už nikdo nechtěl.

Poslední den výletu jsem projeli cestou k Bergenu nejdelším silničním tunelem světa. Jmenuje se Laerdalský tunel, jeho délka je ukrutných 24,5 km a spojuje města Laerdal a Aurland. Tunel byl slavnostně otevřen 27.11.2000 a stavěli ho 5 let. V tunelu jsou tři veliká odpočívadla, na kterých se může otočit i kamion a jsou barevně nasvícené (připadal jsem si jako z filmu Návštěvníci – jak cestovali proti toku času). Barevné podsvícení je celkem nutností, protože tak dlouhá jízda v tunelu může být pro některé lidi nebezpečná. Jízda po silnici je naopak velmi bezpečná a přesuny velmi pomalé, protože maximálka je prý 90 (ale já zažil na všech úsecích max. 80 km/h) a na velké části vás čeká 60ka.

Po výjezdu z tunelu nás čekalo již typicky norské počasí a tak prohlídka Bergenu byla osvěžující. Do muzea lepry jsme nakonec nešli a dali jsme si hogofogo večeři. Martinův telefonní přístroj umí překládat cizojazyčné texty a když se na jídelním lístku po překladu objevil text “velké maso”, tak bylo jasné, že jedna z ryb bude tato. Ano. Velké maso byla ryba-neryba = velryba a mohu říct, že vizuálně hovězí na 100%. Prohlédli jsme si staré UNESCO domky v přístavu, zahodili auto i klíče a ……. k domovu.

Málem jsme neodletěli – pozor – hnědý sýr “brunost” je kostka podobná trhavině a když k tomu přidáte zašmodrchaná sluchátka – tak je o zábavu postaráno.

Norsko bylo pěkné a je mi jasné, že na Švédsko/Finsko bude týden nutností.

Fotky moje

tady se nekrade
nej silniční tunel světa

Fotky Katky

  1. Jana Jana

    Supr, tak na tyhle fotky jsem čekala! A brunost se sluchátky mě rozsekaly 🙂 Jana

    • Michal Zhor Michal Zhor

      Jsem zvědav, čím překvapí Martin na Mt.Blancu.

Napsat komentář: Jana Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *