Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Uhuru – dabl na nejvyšší hoře Afriky

Michal Zhor 2

Spolulezec Martin koncem roku plácl, že na planetě máme kopce jako Kilimandžáro, Aconcagua a proč se tedy neurvat. Na Silvestra jsme více zkoumali pivní speciality, chvíli i teoretický výšlap a pak vše utichlo. Měsíc únor nám přinesl každodenní zpřísňování pravidel pro cestování a kdekdo by hledání last minute letenky vzdal. Letět s některými společnostmi se jevilo jako utrpení, ale nakonec jsme z nabídky vyzobli levné, rychlé letenky od Ethiopian Airlines s odletem z Vídně, jedním přestupem v Addis Abeba (Etiopie) a technickou přestávkou na Zanzibaru (tam jen někteří lidé vystoupili, jiní přistoupili a my seděli). Vybrána letecká společnost na jedničku, krmili nás co to šlo a vůbec jsme si nepřipouštěli možnost, že letadlo skončí svůj let pádem……. tak jak se jim to přihodilo 10. března roku 2019. Měli jsme štěstí, že jsme neletěli strojem amerických soudruhů – neboli Boeingem 737MAX. Také jsme na cestu nepotřebovali covid test, Afrika se nás nebojí. Po výstupu na vesnickém letišti Kilimanjaro nás čekaly klasické letištní procedury, ale i první africké papírování při žádosti o VISA. Vystáli jsme si několikrát frontu, co úkon to fronta a také se to stejné znovu a znovu přepisovalo na další papíry. Původně jsme zalitovali, že jsme nekoupili on-line VISA, ale my po překonání několika front dorazili k poslední prázdné přepážce, kdežto onlinevisaři trpěli v dlouhém lidském hadu. Takto to v Africe funguje a dnes už se ani nedivím tomu, že u automatické brány na parkoviště u obchoďáku sedí člověk a dělá čárky do papírového bloku. Hodně levných lidí, málo práce.

U letiště na nás čekal agent, který nám zařídil vstupy, stany, přesuny, lidi a taky spacáky. Lidi, africký spacák pro spaní na sněhu je velký jako sbalená nafukovací loď z Gumotexu (kecám, ten spacák byl větší) …… tak velký spací pytel už asi v životě neuvidím (nebo že by Rusko vytasilo trumf …… uvidíme). Agent Julius nás odlehčil o dolary a jelo se na první afroubytko do města Arusha. Zde jsme se pokoušeli koupit SIM kartu s daty, ale v neděli to opravdu nelze. V tu dobu jim nefunguje registrační systém, při koupi karty musíte dát z ruky pas a také sken vašeho palce je zanesen do databáze. Při hledání SIM karty jsme nakonec na ulici nalezli princeznu z Arusha Halimu (říkali jsme jí interně Halina, ale objemově byla tak pětinová), která nám chvíli pomáhala sehnat SIMku a následně nás naučila jíst ugali a čapati po africku (rukama). V hotelu nás čekalo první překvapení. Údajně nefungoval internet, ale bylo jisté, že to chtělo nějaký dolar (zde jsme pochopili, že pro mnohé jsme jen chodící dolarbalíci, které je třeba ojebat). Nedali jsme ani kačku neb wi-fi měla být v ceně a rozhodli se, že na další pobyt pod kopcem si zajistíme ubytko vlastními silami.

Ráno nás naložil řidič a jelo se ke vstupní bráně do národního parku Kilimanjaro. Po cestě jsme koupili SIMky s klobouky proti slunci a pochopili, že řidič nemá za úkol vám pomoci, ale je součástí soukolí, které vás má oholit. Obě položky jsme potřebovali a tak jsme cenu stáhli co to šlo, ale i tak byli všichni happy (my nejméně). U brány parku jsme si nechali jeden bágl s věcmi na zádech a jednu tašku předali nosičům, kteří měli asi radost, že toho moc nemáme. Ač nám to bylo proti srsti, neb hory zdoláváme často nalehko sólo či ve dvojici, tak zde není jiná šance a výpravu tvoří 13-15 osob plus dva kluci z centra Evropy. Výpravu vedli dva gajdové – jeden mladý Peter, druhý 56letý Džuma. Nastříkali jsme se US patentovaným sprejem proti hmyzu (prý je to hnus chemický, ale já si to na safari šplíchl do oka a vidím) a vyrazili do prvního tábora. Po cestě deštným pralesem jsme viděli vousaté stromy, kytku “sloní nos”, housenky, opice a včely. Vůdce Peter o kdečem živém tvrdil, že je smrtící (úsudek jsme si udělali vlastní). Do prvního tábora jsme došli za pět minut vodopád a deštný prales ukázal jak umí voda padat z nebe. Průtrž mračen jsme sledovali již z jídelního stanu a pojídali typickou kili specialitu – popcorn a sušenky. Námi zvolený největší operátor Vodacom neměl na naší trase až do výstupu datový signál a tak jsme se stali datovými trosečníky.

Nechi popisovat každý den, některé dny se podobaly jako vejce vejci a zážitky jsou nepřenositelné (byla to pecka). Každopádně jsme k cíli měli jít 7 dní do kopce. To se nám nepodařilo, protože jsme se nakonec hrabali vzhůru jen 6 dní (od deštného pralesa, přes vyprahlé lávové šutry až po trvale ledové království). Cesta, kterou jsme si vybrali se jmenovala Lemosho, ale pod vrcholem jsme se z ní plánovaně odklonili neb naším cílem byl Crater Camp (ještě o více než 800m výše než Arrow Glacier Camp) . Měli jsme totiž ambiciózní plán. Zdolat vrchol Uhuru v den dosažení Crater Camp-u, přespat v cca 5700 metrech nad mořem u ledovce na sněhu a druhý den se za svitu čelovek znovu vyhrabat na vrchol při východu slunce = hrabačka 160m výškových pod hustým sklonem. Do tohoto nejvýše položeného kempu s námi šla jen část tahačů, věcí, oba gajdové a k tomu mobilní hajzl afrického typu. Nejvyšší bod masivu Kilimandžáro, vrchol Uhuru jsme zvládli 2x i přes neradost našich vůdců. Zejména mladý gajda se nás snažil držet ve stanu i v nižších pozicích se slovy, že moc fouká, moc svítí atd. …… bez dozoru vás nepustí ani na krok (což i chápu), ale zde bylo jasné, že se snaží o naprosté minimum aktivity a nám hrozí proleženiny. I z tohoto důvodu jsme trasu stáhli o jeden den s tím, že jim férově garantujeme proplácení komplet 9 dní treku. Ve výšce 5700 tělo již funguje lehce jinak a tak první desítky metrů prvního výstupu mi bylo tělesně nic moc, ale otřepal jsem se a na sněhovém svahu sklonu “smrťák” jsem už byl jak rybička. Při výstupu jsme se ptali, zda se nebojí laviny. Nebáli. Oni nevěděli co to slovo znamená a to má dvě možné varianty řešení. Každopádně jedno je jisté ……tato trasa by se šla v Alpách s cepínem a na laně. Druhý výstup jsme začali za velké tmy, na snídani jsme dostali popcorn (já si dal 3 kusy do pusy, spolulezec odmítl snídat), Martin měl klidový tep přes 100 a kyslík nic moc. Já měl výsledky lepší, ale zase jsem ve výsledku víc omrzl i přesto, že jsem měl rukavice.

Kilimandžáro je horský masiv téměř na rovníku v Tanzanii při hranici s Keňou. Skládá se ze 3 nečinných stratovulkánů – Shira, Mawenzi a Kibo. Na vulkánu Kibo se ve výšce 5895 m n. m nachází nejvyšší bod Tanzanie a zároveň celého Afrického kontinentu – vrchol Uhuru. A ten jsme zdolali. Dokonce 2x a to během 14 hodin. Měli jsme radost a já si potvrdil, že pro výšky nad 5000m si musím dávat pozor na to, že mi zakončení těla dost promrzají.

Po zdolání Mt.Uhuru za východu slunce jsme pokračovali z kopce dolů až do kempu o cca 3000 výškových metrů níže. Solidní trek pro moje sotva uzdravená kolena. Čekala nás poslední noc a pak 10km cesta k bráně. Při večeři začal mladý vůdce debatu na téma odměny a rozvinul ji do krásné tabulky s výslednou částkou přesahující rozpočet několika afrických rodin. Problém byl v tom, že odměny měly být obsaženy v naší ceně placené na startu (z tohoto důvodu nebyla cena rozhodně stlačena dolů). Měli jsme v plánu odměnit celý tým a férově, ale bylo jasné, že v cíli se bude hodně vysvětlovat.

Po cestě k bráně parku jsme potkali český pár, probrali s nimi jejich ceny a zohlednili to, že jsme měli složitější trek o Crater Camp a s tím související náklady. Nebudu to protahovat. Agent Julius uznal, že pokus mladého vůdce byl prasárna a my vytvořili tabulku, ve které jsme každému členu výpravy přidělili peníz. Starý vůdce se s námi rozloučil a podal ruku, mladý afrošmejd zmizel.

Na výstup jsme měli dobré oblečení i obuv a bylo hodně smutné sledovat v čem musí jít ti poslední tahači. Ono i naše porce jídla a jeho složení přesahovaly možnosti to do sebe nacpat (a to jsme neztratili po celé trase chuť k jídlu) a tak jsme párkrát lunčbox s jídlem rozdali těm “dole”, těm které ti výše postavení vezmou u huby.

Dostali jsme diplom, pivo Kilimanjaro a jeli jsme na další část výletu. Čekalo nás safari (zde prozradím, že průvodce byl pro změnu úplně super a férový týpek) a také jsme získali jednoho kamaráda, který nám ukázal město (ale i okolí) a pomohl kličkovat mezi jeho nástrahami.

Zatím naše nejvyšší hora, skoro šestka. Dobré to bylo a díky sopko!

Fotky průběžně popíšu a jsou zatím seřazené pozpátku (takže prohlížet zatím zdola nahoru)

Další linky:
https://www.michalzhor.cz/2021/03/04/safari-bez-lidi/
https://www.michalzhor.cz/2021/03/07/africke-resume/

  1. Jaro Flídr Jaro Flídr

    Véééľká gratulácia!
    Teším sa na pokec, budeš musieť veľa rozprávať.

    • Michal Zhor Michal Zhor

      Díky. Je to víc na povídání a i fotky jsem dal jen z mobilu, takže ještě vytůním výběr u PC. Bomba bylo safari a hlavně zážitky ze města s lidmi co jsme potkali….. ale o tom až večer.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *