Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Dufourspitze – sněhová špice ve Švajcu poprvé

Michal Zhor 3

Před dvěma měsíci se mi podařilo rezervovat ubytko na chatě Monte Rosa, plácl jsem si se spolulezcem Martinem a před námi byla další výzva. Opět jsme do výletu šli “rovnýma nohama”, nebyl čas dumat, zkoušet, učit se či trénovat. Navíc týden před odjezdem jsem dostal virózu z kategorie nadcovidové, potil se, blbě s dýchalo, teplota, bolesti hlavy i celého těla. Dobře to dopadlo, zabalili jsme si ranečky a vyjeli směr Dufourspitze – nejvyšší hora Švýcarska (druhá nejvyšší hora Evropy) – 4634 m n. m.

Zcela bez problémů se nám podařilo projet přes Rakousko, Německo, Lichtenštejnsko …. až jsme se zjevili ve Švýcarsku. V městečku Tãsch jsme odstavili expediční vozidlo, nasoukali se do horověcí, zatížili záda batohy jiné váhové kategorie než nosím, než mám rád a šlo se na vlak do Zermattu. Vlaky jezdí každou chvíli, jsou čisté a méně po kolejích skáčou (teď si nejsem jistý, zda se mi to líbí. Neměl by správný vlak vydávat pořádný zvuky ?). V Zermattu jsme měli pár pikosekund času neb nám vlak do stanice Rotenboden jel cobydup. Tento vláček byl již typu zubačka a projet s v něm není pro chudého studenta (jednosměrná jízdenka cca 1350 Kč za pár desítek minut), nicméně do kopce nás ještě čekala velká sada kilometrů a tak zubatý vláček byl jedinou šancí.

Vyběhli jsme nabuzení z vlaku jako zvěř, tempo na maximum a směr ……. a směr na XYZ. Naše bloudění trvalo pár minut a vydali jsme se správným směrem. Správný směr nám vydržel až do prvního velkého modrého rozcestníku. Zde se dala zvolit nová a stará cesta. Zvolili jsme starou a to se ukázalo jako správná volba, cesta totiž vedla přes krásné kolmé stěny okované žebříky, přes ledovec. Tímto výhody této cesty skončily a my ztratili stovky výškových metrů a nakonec jsme ztratili i směr. Do chaty jsme stihli dojít prvovýstupem tak tak tak před večeří. Z tůry na 3h (naše představa) se stal snad 7h masakr v mixu ledu a skal rozházených všude okolo po zemi, to vše do kopce. Jako jelita jsme použili i mačky a navázali se na lano, ale v této oblasti nikdo nechodí, tudíž nikdo nekroutil hlavou. Večeře bodla, piva zasyčela a nám bylo jasné, že je večer a v 1h ráno nevstáváme na výstup, protože jsme lehce KO. Chata měla volná místa i na další noci (to na MtBlanc nehrozilo) a tak jsme objednali o jednu noc více a rozhodli se druhý den aklimatizovat. Druhý den jsme vylezli k tajícímu ledovci a dále se nám nechtělo, protože jít na výstup s mokrými botami – to prostě nechceš. Cestou dolů jsme pochopili, že existuje několik variant výstupu k ledovci a my vyzkoušeli převážně ty nejhorší a někdy i neprobádané. Ty neprobádané poznáte tak, že šutry moc nedrží a po došlápnutí na jeden menší došlo k jeho posunu, narazil do šutru většího a dále domino. Šutry se pošťuchovaly a kdybych měl mezi nimi nohu, tak jsem “kulhánek” či “jednonožka”. Naštěstí mi první kámen odkopl nohu do vzduchu (a jen mi podrápal lýtko na několika místech), já se dostal do skluzu a jel na tom největším šutru jako na surfu/jako na bobech. Štěstí jako já neměla moje hůlka, kameny mi ji přežvýkaly a skončila s dvojitou zlomeninou (ámen). Počasí super, těla spálená a tak další den jsme dali snídani ve 2:00 a následně se vydali k vrcholu. Až k ledovci jsme došli bez problémů. Ano – neuvěřitelné, po tmě nás nic neruší a jde nám to lépe než ve dne. Cesta po ledovci bílá nuda až do oblasti s trhlinami, ale i zde je vše relativně dobře značeno malými praporky, které ukazují kudy vede cestička. Cesta sněhem do kopce s mačkami a na laně se stávala příkřejší a naše tempo pomalejším. Za světla jsme došli pod sedlo Sattel, kde se cesta rozděluje a zvolili jsme variantu méně vyšlapanou. Cesta na hřeben již nebyla žádná “prdel”, sklon vyžadoval použití cepínu čím dál více. Na hřebeni vede cestička široká (haha široká, prdlajz – je úzká) na dvě boty, ve sklonu a musíte dávat bacha, abyste nešlápli o pár cm doprava, protože zde je sníh jen navátý a lezce by čekal pád. Na hřebeni nás zastihl svěží vítr, který nás sice nesundával z hřebene, ale úsměvy nám mrzly neb jištění zde není možné. Dolezli jsme až na výškový bod 4499 m n. m., k vrcholu nám zbývalo 135m a po zhodnocení situace jsem musel udělat rozhodnutí. Za skalisky nás čekal ledový komín s ještě větším sklonem. Hrozily dvě špatné varianty. První byla, že půjdeme o pár kilometrů dolů pádem při výstupu na vrchol, neboť jištění nebylo možné s naším vybavením a zkušenostmi. Druhá varianta byla pád při sestupu a ta byla dle mne velmi pravděpodobná. S ohledem na to, že vše bylo pod ledem, nalevo i napravo kolmé skály, ze kterých se padá jen jednou ……. ano, udělal jsem rozhodnutí, kterého nelituji neb nejsem stroj. Navíc při cestě i každý den jsem měl podivné předtuchy a jsem rád, že jsem odolal pokušení. Možná se na Dufoura vrátíme a pokud ano, tak již vím co nás čeká, jakou bych volil výstupovou a jakou sestupovou trasu, co si přibalil na slanění a jištění (takže máme důvod k tréninku) a také bych zvolil možná i jiný měsíc k výstupu. Příště (možná) budeme chytřejší :-). Při sestupu mi opět hory ukázaly, že si nesmím dovolovat a svah mi sebral helmu. Položil jsem si ji vedle sebe, překulila se a …….. to byla jízda. Zmizela do hlubin pod námi a já se s ní rozloučil. Veliké překvapení na mne čekalo po pár kilometrech, když jsem v dáli pod sebou uviděl červenou tečku. Martin tvrdil, že je to stan. Opravdu si myslíte, že mám hlavu velkou jako stan ? Helmu někdo ulovil, udělal ze sněhu hlavu, helmu na ni nasadil a přimaloval andělská křídla. Helma mne měla ráda, vrátila se.

Na chajdě jsem dali večeři, spánek a druhý den poznali cestu zpáteční, cestu s názvem Panorama, cestu mnohem jednodušší než byla naše výstupová cesta k chatě Monte Rosa. V Zermattu jsme se rozhodli šopovat, podařilo se nám i nalézt volné místo v hospodě a slavnostně povečeřet. Nakrmil jsem oplatkem vrabce a užíval si bolesti rtů (rty jsem si dokázal svléknout po pár dnech jako had svléká kůži …… život občas bolí).

Možná se na Dufoura vrátím, možná ne. Nějak bylo, nějak bude …… dobře bude 🙂

    • Michal Zhor Michal Zhor

      Byl to super zážitek ! Intenzivní sněhový záhul i pečení vysokohorským sluncem.

  1. Jaro Flídr Jaro Flídr

    Múdre rozhodnutie. Ten kopec tam bude ešte dlho. A hrdinov sú plné cintoríny.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *