Gagauzie a její bezejmenný nej vrchol

Po zdolání nejvyššího bodu Podněstří jsme se přesunuli do Tiraspolu s cílem zapůjčit motorové vozidlo pro 4 horaly.

Cílovou oblasti se stala Gagauzie, autonomní oblast ležící v Budžaku v jižní části Moldavska. V Gagauzsku žije cca 135 tisíc obyvatel, z nichž 83,8 % tvoří Gagauzové (národ turkického původu), dále 4,9 % Besarabští Bulhaři a 4,7 % Moldavané. Gagauzsko má rozlohu 1832 km². Skládá se z jádra území kolem hlavního města Comrat (23 000 obyv.), oblasti kolem města Vulcănești a dvou dalších enkláv, vsí Copceac a Carbalia. Gagauzsko je pro svou etnickou příbuznost s Turky finančně podporováno tureckou vládou.

V první autopůjčovně nám sdělili, že potřebujeme moldavského občana, který se za nás zaručí, jinak nelze vozidlo zapůjčit. V druhé autopůjčovně vše proběhlo hladce a obdrželi jsme Renault Kadjar a to za depozit pouhých 100 éček. Při cestě na vrchol jsme udělali rychlý nákup a velký, velmi velký oběd. První dva vytipované vrcholy naší sobotní cesty se nacházely u vesnice Ciucur-Mingir. Na první navštíveném kopci dne jsme nalezli vrcholovou hroudu, blízko hroudy se nacházel patrně hraniční patník definující hranice Moldavska a Gagauzie. Po přeměření několika výškoměry jsme zaměřili výšku vrcholu jako 225 m n.m., vydali se zpět k vozidlu , ochutnali červené víno a sunuli se k vrcholu druhému. Cesta k vrcholu dne číslo 2 nebyla tak jednoduchá jako cesta k vrcholu jedna, projížděli jsme lesíky a naháněli se s traktory. Že snímku jednoho německého turisty, který lokalitu navštívil jsem věděl, že na vrcholu se má nalézat strom a betonový patník. Jenže ouha, žádný strom na dohled. V mapě zalesněný pruh, v reálu….. pole. Naštěstí zde místní traktormástři ponechali betonový patník značící nejvyšší bod Gaugazie. Po provedení několika měření se přikláním k výšce 241 m n.m. a mohli jsme konstatovat, že topka byla nalezena.

Při ranním rozjímání jsem vše přeměřil, vyhodnotil, lokalizoval a musím konstatovat, že nejvyšší bod Gagauzie se nachází v místech, kde jsme parkovali auto (tedy na polní cestě) při zdolávání Gagauzského píku numero uno a betonový blok leží cca 150m za hranicemi. To také znamená, že vrchol uvažovaný jako druhý nejvyšší kopec Gagauzie, leží mimo zájmovou oblast, nachází se na území Moldavska. Pro perfekcionisty – zde lokace nej bodu Gagauzie: 46.4171887N, 28.7910505E a jeho výška je tak 239 m n. m.

V plánu jsme měli ještě návštěvu kopce.vysokého 213-215 m n.m., který má dokonce jméno (Sava-Kara), ale slunce začalo zapadat a nás čekala cesta do cíle dne, do obce Holubinka.

Huluboaia (rusky Хулубоая Chuluboaja) je obec v jižní části Moldavska, ležící 25 km SSV od okresního města Cahul, přibližně 15 km od rumunské hranice. Do roku 1912 se nazývala Novohrad, v roce 1912 byla přejmenována na Goluboje (rusky Голубое). Podle posledního sčítání (2004) má ves 1011 obyvatel. Zajímavá je tím, že zde žije česká menšina, která ji nazývá Holuboje. Předkové besarabských Čechů sem přišli z Čechohradu v Tauridské gubernii na Krymu koncem 19. století a založili tu osadu Novohrad, později přejmenovanou na Goluboje. Mezi zakladatelské rodiny patří Pluhařovi, Karáskovi, Jedličkovi, Vavřinovi a další. Před válkou žili v obci kromě Čechů též Ukrajinci, Moldavané (Rumuni), Bulhaři a Rusové, Čechů byla asi pětina (236 Čechů v roce 1930). Měli i svou školu, jež byla hned po sovětské anexi zrušena. Při násilném zavádění kolektivizace bylo 7 prosperujících českých hospodářství označeno za kulacká a celé rodiny (asi 40 osob) byly 13. června 1941 deportovány v nákladních vagonech do Kazachstánu. V Tiraspolu byli muži odděleni od svých rodin, odvezeni na Sibiř a zastřeleni. Ženy a děti byly vysazeny poblíž Akťubinska a pracovaly v kolchoze. Po čase navázaly spojení s příbuznými v blízké české kolonii Borodinovka a se souhlasem NKVD tam přesídlily. Češi z Borodinovky jim pomohli s přestěhováním. Deportovaní měli status „specpereselenců“ a až do roku 1956 se museli třikrát měsíčně hlásit na velitelství NKVD, bez jehož svolení se nesměli vzdálit z obce dál než 12 km. Bydleli u příbuzných a pracovali v kolchoze. Ženy si ani po sňatku nesměly jako „vysídlenci“ změnit příjmení.

V obcí Holubinka jsme se rozhodli hledat posledního zdejšího člověka, který umí mluvit česky. Ubytování jsme nalezli nečekaně na booking.com a v pronajatém domě s názvem EcoVilla nás vřele přivítal Michail a jeho zena. Velký úkol byl splněn během prvních minut, neboť nás navštívila Michailova sousedka, paní Tanea, ředitelka místní školy, která umí nejen moldavsky, rumunský, rusky, ale velmi dobře i česky. Příjemně jsme si popovídali a za tmy běželi oslavit vrcholový den do pár set metrů vzdálené osvěžovny – prodejny potravin, která slouží (jak je v těchto zemích i zvykem) i jako příuliční bar.

Ráno jsem navštívili místní hudební kroužek, zazpívali si z plna hrdla, přesunuli se za paní ředitelkou Táňou, která nám ukázala muzeum, školní třídy i další zákoutí školy.

Posledním bodem naší návštěvy byl hřbitov, který se nachází na kopci nad obcí a věčný odpočinek zde tráví mnoho krajanů.

Poslední pivo, rozloučení s domácími, slzy ….. musime se vrátit.

Nej Gagauzie pík – 239 m n.m. (GPS:46.4171887N, 28.7910505E)