Saint Pierre et Miquelon

Moje poznávání kopců zemí světa mne zavedlo již nesčetněkrát na velmi zajímavá místa, a zemi, kterou jsem navštívil nyní, zná jen specialista Jaro zo Slovenska, ostatní ani netušili, na jakém kontinentu ji hledat. Saint Pierre a Miquelon je francouzské zámořské společenství, které je složeno z několika malých ostrovů u východního pobřeží Kanady nedaleko Newfoundlandu a jedná se o pozůstatek bývalé kolonie Nová Francie. Ostrov Saint Pierre je obklopen menšími ostrovy, mezi nimi Grand Colombier, Petit Colombier a Île aux Marins. Ostrov Miquelon vznikl spojením tří ostrovů písečnými dunami. Ostrovy se jmenují Le Cap, Miquelon (Grand Miquelon) a Langlade (Petit Miquelon). Počasí zde mají celkem nevlídné po velkou část roku a standardem je vítr, mlha, mrholení a déšť. Dostat se na cílový ostrov Miquelon je trošku oříšek, rozhodně nic nenavazuje jak v našich končinách a nejlevnější letenku můžete ulovit v tarifu total economy u WestJet z anglických měst (Dublin, Londýn…) do kanadského města St.Johns v Newfoundlandu.

První část mé expedice mne na křídlech AerLingus zavedla do Dublinu. Let z Prahy je levný, nesmíte se nechat nachytat se zavazadlem, protože v ceně nejlevnějšího tarifu je klasické příruční zavazadlo, ale to musíte odevzdat na přepážce. Když tak neučiníte, tak se vám let dost prodraží. S sebou na palubu si můžete donést malou tašku (takže u mne hlavně pracovní notebook a powerbanku). V Dublinu jsem se prošel po městě, dal si jejich vynikající guláš Traditional Beef & Guinness Stew v Celt Pub, piva Five Lamps) a věnoval se propojení kanadského výletu s prací. Na kopce nebyl prostor a ani chuť, musel jsem se taky dospat. Co v Dublinu mimo opilých a zfetovaných neminete? Spire of Dublin (oficiálně Monument of Light) památník, který je 120 metrů vysoký, vyroben z nerezové oceli ve tvaru jehly, základnu má 3 m, nahoře má jehla 15 cm a v noci svítí do dáli. Přelet přes oceán bez problémů, dostal jsem najíst i napít, a to vše z místní (kanadské) produkce.

Příbřežní město St.Johns se stalo nejen významným přestupním bodem mé cesty, ale velice blízko od města se nachází nejvýchodnější bod Kanady a Severní Ameriky – Cape Spear. Navštívil jsem nejen zdejší vojenskou pevnost a maják, ale po návratu do města si nadělil i dva ikonické kopce – Signal a Gibbett Hill. Pod kopcem se nachází místní pivovar Quidi Vidi, ale ten se ukázal jako přeplněná turistická past a tak jsem se nechal polapit až u stánku s humrem. Humr luxus, pivo taky a to nejzajímavější mne teprve čekalo večer ….. rituál Screech-In. „Screech-In“ je populární a zábavný kanadský rituál z provincie Newfoundland a Labrador. Slouží jako vtipné zasvěcení cizinců (kterým místní říkají „come from away“) a jejich pasování na čestné Newfoundlanďany. Celý rituál vede místní hostinský nebo kapitán převlečený v tradičním rybářském úboru. Skládá se ze čtyř hlavních kroků: 1)Políbení tresky: Musíte políbit skutečnou (obvykle zmraženou nebo nasolenou) rybu na ústa. 2)Místní specialita: Sníte kousek opečeného salámu (bologna), kterému se na ostrově přezdívá „newfoundlandský steak“. 3)Tradiční fráze: Vedoucí rituálu se vás zeptá: „De ye trouly vant to be a Newfoundlander?“ (Opravdu se chceš stát Newfoundlanďanem?).Odpověď: Vy musíte nahlas odpovědět v místním dialektu: „Indeed I do, me old cock, and long may yer big jib draw!“ (To si piš, starej brachu, a ať ti vítr pořádně opírá do plachet!). 4)Panák rumu: Na závěr vypijete panáka tmavého jamajského rumu s názvem Screech, který má vysoké procento alkoholu a rituálu dal jméno. Po úspěšném splnění úkolů získáte oficiální certifikát, který potvrzuje váš nový status čestného obyvatele ostrova. A přátelé, já to zvládl (a tresku jsem musel políbit 3x). Druhý den jsem se musel nacpat, protože na ostrově St.Pierre jsem neměl ubytování a musel jsem přežít na okraji společnosti :-). Dal si tedy místní specialitu Poutine, což je tradiční kanadské jídlo pocházející z provincie Québec. Skládá se ze tří základních surovin: dvakrát smažených bramborových hranolků, čerstvých kousků pařeného sýra (sýrových prosáklých hrudek – cheese curds) a horké, husté hnědé omáčky z masového vývaru. Zvolil jsem verzi velmi pálivou a tak i slza uroněna byla.

Přelet na ostrov St.Pierre provozuje místní aerolinka AirSaintPierre a létá se letadlem ATR42-600, které unese až 46 pasažérů. Na ostrov jsem se dostal sice odpoledne, ale dle mých propočtů vše hrálo do karet tomu, že stihnu nakoupit potravu a ještě zdolám nejvyšší vrchol ostrova, kopec Le Trépied. Podařilo se mi to pár minut před západem slunce, výstup jsem oslavil místním pivem a šel hledat místo, kde složím na noc tělo. Boty jsem měl mokré z cesty v kopcích, protože ten terén je všude prosycen vodou a to byl teprve začátek. Musel jsem dojít na druhou stranu ostrova, kde jsem na google mapách našel jediný přístřešek a cestou jsem byl osvěžován neustálým mrholením. Velký déšť nepřišel, takže jsem nemusel nocovat na WC a zpětně jsem byl rád, že jsem si přibalil moje nepromokavé kalhoty a větrovku. Velkou slabinou se staly moje mokré boty, tak jsem je odložil a noc přežil jen v ponožkách (mokrých). Ráno jsem se odměnil snídani v nefalšované francouzské pekárně a prvním letem jsem se měl dostat na cílový ostrov Miquelon. Odlet 8:30, a v 8:25 najednou sedm pasažérů bere svá zavazadla a zdrhají pryč. Let z technických důvodů na letadle zrušen. Beru bágl snažíc se stihnout ranní trajekt, který jede také v 8:30. Před letištěm jsem ulovil důchodkyni ve vraku malého vozidla a neplynulou nefrancouzštinou jsme se dohodli, že mne zachrání. Trajekt nám ujel, ale já v rámci záložního řešení věděl, že ten den jede ještě trajekt v 15:00. Ale co s načatým ránem? No jasně, pojedu se podívat na ostrov Marins ! Cesta tam a zpět stojí 7 euro, jezdí to každou půlhodinu a na ostrově jste za 10minut. Pidiostrov jsem prozkoumal celý, vyfotil jsem si domečky i lodní vrak a rozhodl se najít nejvyšší bod ostrova. Po třech pokusech jsem měl jasno (nej bod je skála pnoucí se do výše 34 m n.m.) a já mohl jít do přístavu na dobré místní pivo. Koupil jsem pivo i mým lodivodům, protože mi nabídli, ať přelezu kajutu a užiji si jízdu jako na Titanicu. Tam i zpět jsem měl loď s kapacitou 36 osob jen pro sebe.

Trajekt na ostrov Miquelon vyjel na minutu a já si mohl zdřímnout. Ihned po příjezdu jsem si půjčil kolo, ubytoval se a prozkoumal sever ostrova kolmo. Chvíli jsem uvažoval, zda nezdolat moji cílovou horu ještě téhož dne, ale naštěstí počasí druhý den mělo být snesitelné a tak jsem se věnoval relaxaci těla i ducha. Druhý den jsem za svitu čelovky vyrazil na 9 km na kole a poté již pěšky prozkoumával krásy močálů. Na vedlejších ostrovech vedly na vrchol vyšlapané cesty, zde jsem se musel orientovat jako zvíře a podle toho jsem taky vypadal. Vrchol Morne de la Grande Montagne jsem zdolal a zpět do penzionu jsem byl sebenucen šlápnout do pedálů, protože jsem se musel umýt, sbalit, nasnídat a odstěhovat. Vše se podařilo, věci jsem si tam nechal schnout a bos na kole (atrakce ostrova) jsem dojel na pláž. Zde jsem tak dlouho sledoval tuleně, až jsem se spálil. Z mého sledování tuleňů jsem si odnesl zjištění, že opravdu umí zůstat pod vodou desítky minut.

Cesta zpět již proběhla bez problémů, pravděpodobně jsem na trase Miquelon-St. Pierre letěl letadélkem Beechcraft King Air, původně měla letět Reims-Cessna F406 (asi byla stále nemocná), ale pro mne bylo důležité, že to zvládlo let. Na letu se zaučoval mladý pilot, tudíž to bylo dobrodružné ….. hlavně, když těsně nad dráhou na přistání to začalo pískat Emergency, emergency 🙂 V St. Johns jsem si dal NF fish and chips, místní pivo a šel na noční let do Londýna a následně přes Prahu domů.

Byl to velmi zajímavý výlet, nic technicky náročného, žádné nebezpečí v podobě jedovatých nebo hladových zvířat a hlava si dala relax. Jiný svět a já měl štěstí na počasí. Nejvyšší hora St. Pierre et Miquelon, kopec Morne de la Grande Montagne vysoký 240 m n.m., zdolán !

Dublin