Liparské ostrovy I

Žádné kopcoplány na další dny, sváteční pondělí na dohled a nálada podzimně depresivní. Jak tuto nepříznivou konstelaci vyřešit ? Obratem zakoupit letenku směr Sicílie, vyklikat lístky na trajekt a ulovit nějaké ubytování na Liparských ostrovech. Nenacházejí se na konci světa, nejsou časově či finančně nedostupné, ale mnoho lidí je vůbec nezná. K osvětě vpřed. Liparské alias Eolské ostrovy tvoří vulkanický řetězec sedmi obydlených ostrovů ležících v Tyrrhenském moři severně od Sicílie a patří na Seznam světového dědictví UNESCO. Lipari – největší a nejlidnatější ostrov, který je hlavním dopravním a kulturním uzlem celého souostroví. Vulcano – známý svými sirnými bahenními koupelemi, dýmajícími fumarolami a přístupným kráterem Gran Cratere. Stromboli – domov jedné z nejaktivnějších sopek na světě, která vyvrhuje lávu v pravidelných intervalech a nabízí fascinující noční podívanou. Salina – zelené srdce ostrovů, proslulé pěstováním kaparů a výrobou sladkého vína Malvasia. Panarea – nejmenší, ale nejexkluzivnější ostrov, který v létě vyhledávají celebrity a luxusní jachty. Filicudi – klidný ostrov s divokou přírodou, prehistorickými vykopávkami a průzračným mořem vhodným pro potápění. Alicudi – nejvzdálenější a nejizolovanější ostrov, kde nejsou žádná auta a jako dopravní prostředek se zde stále používají osli.

Já zvolil eSeLVéčko – Salinu, Lipari a Vulcano. Proč ? Na Salině se nachází nejvyšší vrchol Liparských ostrovů, zelená uklidňuje a k pohybu po ostrově vám stačí nohy či místní ostrohrod (ostrovní hromadná doprava). Já si na den půjčil malé auto a zažil tak všechny slepé ulice ostrova. Lipari nabízí městský život, ale k průzkumu je vhodnější si zapůjčit skútr, pidiauto nebo alespoň elektrokolo. Na malý ostrov Vulacano většině lidem stačí nohy, protože kráter sopky se nachází hned nad přístavem, ale já si musel zapůjčit posunovadlo, protože jsem chtěl pro lidstvo objevit nejvyšší kopec ostrova a stihnout zpáteční trajekt na Lipari.

Ostrov Salina se mi zalíbil na první pohled, je to vesnický ostrov, krásně zelený a největší kopec ostrova neminete …… prostě od moře jdete do kopce a je asi jedno, zda start zvolíte z jihu, severu, východu či západu :-). Kopec to není dětský, zapotíte se, ale hlavní stezky jsou v dobrém stavu a značené. Z vrcholu, skorotisícovky Monte Fossa delle Felci (962 m n. m.), se můžete kochat pohledem na kouřící ostrov Stromboli nebo do dalších dvou směrů s okolními ostrovy. Kdo má dobré oko, ten uvidí i Sicílii. Výstup můžete oslavit v obci Lingua u Alfreda. Ubytování rozhodně doporučuji u Valentiny ve Villino Miraglia – klid, ráj v zahradě, snídaně s výhledem a především úžasná hostitelka. Pozor: objednávejte napřímo mailem, objednávkový formulář na webu nefunguje a na booking to není výhodné ani pro jednu stranu – zde link: https://villinomiraglia.it/it/

Následně jsem se přesunul na ostrov Lipari, najel šílených 40km v malé, žluté lentilce Fiat Panda a poznal minimálně polovinu ostrova a na další půlku se mám tak důvod vrátit. Na ostrově Salina jsem vítal klid, na ostrově Lipari jsem pochopil, že je již po sezóně, protože mi 4 hvězdičkový hotel nabídl cenu na úrovni CZ ubytovny, personál hrál přesilovku a pláž zela prázdnotou. Už to vypadalo, že na nejvyšší vrchol ostrova Lipari se dostanu pomalu autem, ale naštěstí posledních 500 metrů jsem musel kličkovat, balancovat a lehce se prodírat křovím. Zasloužený výhled do dálky, jen já, vysílač a vrchol Monte Chirica (602 m n.m.).

Na ostrově Vulcano jsem nenenocoval, dokonce nebyl původně plánován, protože jsem chtěl zažít noční plavbu ke Stromboli. Noční plavby byly koncipovány jako celodenní výlety s dlouhou zastávkou na ostrově Panarea a trvaly minimálně 11h, což mne neoslovilo. Jeden den po snídani jsem sedl na trajekt, za 10 minut byl na ostrově Vulcano a šel si půjčit dopravní prostředek, protože nejvyšší bod ostrova se nacházel na opačné straně ostrova než je přístav. Ve hře bylo elektrokolo, skútr, čtyřkolka nebo historické auto (bez střechy). Elektrokolo by byla blbost, protože v serpentýnách do přístavu na opačné straně ostrova bych ho utavil a sebe dorazil. Historické auto mne lákalo, ale recenze řešily nekvalitní brzdy a proč hned využívat životní pojistku. Na čtyřkolce jsem nikdy nejel, výkon 300 koní do těch kopců mne lákal a tak jsem se za pár minut po dojezdu na ostrov stal říditelem modrého monstra. Nejvyšší vrchol ostrova, kopec Monte Aria (501 m n. m.), měl být krátkou zastávkou. Na mapě vedla cesta až na vrchol, ale v praxi jsem dojel před bránu pozemku s velkým domem a zde byl konec. Pokusil jsem se dům obejít z obou stran, ale cesta do kopce neexistovala a bez mačety by to vážně nešlo. Vzdal jsem to, vyfotil ze vzdálenosti 120m vzdušnou čarou vrchol a sedl na quada. Jízda trvala pár desítek sekund, zastavil jsem a byl zdravě naštvaný …… co tak to zkusit od silnice, kolem dalšího velkého pozemku a zdolat vrchol po hřebeni (na mapě byl uveden ještě vedlejší vrchol). Zkusil jsem to a ono to šlo, pes mne nehonil, hada jsem nerozdupl, ale nohy pořezané od kolen po kotníky. Vrchol Monte Aria (501 m n. m.) se mi podařilo přeměřit, chvíli jsem poseděl na betonové budce od dřívějšího radiovysílače a výstup jsem musel oslavit dobrým bílým vínem a závitky z mečouna. Den se převalil do druhé půle, cestou zpět k hlavnímu přístavu čtyřkolka začala vydávat hrozné rány od levého kola a já byl rád, že jsem ji nechal odpočívat pod kráterem sopky. Vstup na sopku je regulován semaforem, svítila červená a já zjistil, že zelená svítí ráno a odpoledne, tedy mimo vysoké teploty (uprostřed dne červená). Červená také může svítit, pokud jsou na sopce davy lidí a nebo nefouká a zároveň uniká příliš plynu. Foukalo, sopka s minimem lidí a já šel do rizika (údajně 500 eur). Nelituji, úchvatné dílo přírody, obešel jsem celý kráter a vyfotil si i nejvyšší bod kráteru – 391 m n.m.

Cestu na Liparské ostrovy jsem zažil trajektem z Milazzo a nazpět jsem se vrátil přes Messinu do Catanie. Víno Etna, pistáciové těstoviny, arancini ….. zmrzlina a ráno zpět domů …… někdy přístě Lipari II.

Salina – Monte Fossa delle Felci (962 m n. m.)