Stiskněte "Enter" pro přeskočení obsahu

Kebnekaise – 24h sólo

Michal Zhor 2

Na výpravu za nejvyšší horou Švédska jsem spřádal plány již předminulý a minulý rok, ale vždy vyhrály jiné kopečky a aktivity. Ještě pár týdnů zpět jsem chtěl organizovat výlet skupinový, ale padly na mne deprese a jedné noci jsem se rozhodl. Jedu ať se děje co se děje, ať je to složité či ještě složitější. Letecká společnost SAS, která majoritně dováží turisty vzduchem ze Stockholmu se pravděpodobně srovnala se stávkou pilotů, ale z posledních devíti letů jich sedm neodletělo a tak jsem se dostal k šílené kombinaci navazujících spojení. Z Katovic jsem doletěl do Varšavy a během 90minut jsem letěl dále do Stockholmu. Ve Stockolmu jsem nasedl na noční vlak, což zpětně hodnotím jako velmi dobré rozhodnutí. Odmazal jsem pracovní dluhy, dohnal spánkový deficit a viděl krásy Švédska z vlaku :-). Můj vagón měl i sprchu, tudíž to byl hotel na kolečkách. Po 17 hodinách a pár minutách jsem vystoupil v městečku Kiruna a zjistil, že mi je zima …… severní vítr je krutý a to máme milostivé léto. Naštěstí brzy přijel autobus, který mne po hodině a kousek dovezl na start mého výletu, do osady Nikkaluokta. Měl jsem 24hodin na zdolání téměř 60km délkových, výškové převýšení skoro 2000m a tak jsem nikam nespěchal, překopal si chaos v batohu. Z osady jsem si dal skoro 19km dlouhý rovinný výlet a viděl mraky gigantickýc hub (děda by zde radostí skákal 2m vysoko), říčky, bažiny, mosty. Cesta mi uběhla a to zejména díky mračnům komárů, kteří pokud se zastavíte na déle než 10 sekund, tak se zjeví i když si myslíte, že v okolí žádný není a to v počtu houfném. Do horské stanice Kebnekaise (Fjällstation Kebnekaise) jsem došel tedy s hlavou samá boule. Provedl jsem krátkou časovou kalkulaci, myslel si, že času mám hodně (chyba, velká chyba) a nechtěl jsem na vrcholu čekat za polo-tmy a v zimě. Slunce sice zapadlo, ale polo-tma se nekonala. Tudíž jsem sebou fláknul o zem, zavřel se do ultratenkého pytle, který by se dal použít na mrtvolu a zavřel oko. Cesta k cíli vede přes horu Vierranvárri a když tuto horu zdoláte, tak nemáte chuť jít dál, čeká vás klesání do soutěsky, po kterém musíte nejen zase nastoupat vyklesaných 200m, ale navíc dalších 400m k nebi. Pod jižním vrcholem se nacházejí dvě nouzové boudičky a zpětné vím, že zde jsem měl hodinu zavřít oko. Jižní vrchol byl po mnoho let vyšším než vrchol severní a před 50lety dosahoval do výšky 2120 m n. m., ale holt je zaledněný a za poslední roky odtál o 24m. Jižní vrchol Kebnekaise lze zdolat bez maček/nesmeků a v případě pádu pojedete vyšlapaným korytem, které je vyježděné prdelemi turistů. K přechodu od vrcholu jižního na vyšší vrchol severní již doporučuji mačky, vrcholový hřebínek je na úseku cca 100m velmi úzký a případný pád jest finální tutovkou. Severní vrchol je skalnatý, dosahuje do výšky 2096,8 metrů nad moře a je z něj hezký výhled do okolí i na zasněžený jižní vrchol. Po zdolání vrcholu jsem již věděl, že jsem v extrémním časovém skluzu a nestíhám poslední autobus do Kiruny (poznámka: bohužel jezdí pouze dva autobusy za den). Z kopce jsem tedy přidal, při přechodu hory Vierranvárri jsem si uvědomil, že tato hora bude patřit mezi nejvíce turisty proklínané hrboly světa. Pod kopcem v kempu jsem měl stále ztrátu a tak jsem rychle vytáhl tašku schovanou pod stromem (ano, chytře jsem si před výstupem odložil nepotřebnosti) a přezul se do lehčí obuvi. Časová ztráta dle mapy.cz přes hodinu, dle mého výpočtu 15minut při maximální rychlosti, kterou jsem byl schopen vyvinout a tudíž posledním pokusem se stalo využití lodičky pro líné turisty, která by mi ušetřila 30minut. Opět bohužel, jízdní řád byl proti a neušetřil bych ani minutu. Nadto v horách nahoře jsem si zapomněl nabrat vodu, to se mi dole vrátilo jako bumerang a takovou žízeň jsem neměl ani v Africe. Ústa se mi slepila, rty jak suché zipy a chvílemi jsem se pod náporem slunce motal jak vítr v bedně (event. jak hovno pod splavem). Cílem najednou nebyl autobus, ale nechípnout dehydratovaný. Přibližně 6km před cílem jsem narazil na první restauraci a pivo/cola se stalo záchranou žíznivce. Do kempu jsem došel pozdě a očekával čilý ruch, neboť v protisměru jsem stále potkával hloučky turistů. Realita byla hodně jiná a z Nikkaluokty během 1h odjely pouze 3 vozy a ty byly plné k prasknutí. Najednou jsem si všiml malého pidiauta Toyota Yaris, majitele plnícího zavazadlové prostory a holčičky sedící na kufru. I přesto, že auto bylo k prasknutí plné, tak se nám jako ve hře tetris podařilo nasoukat do vozidla. Timto děkuji Alexejovi a jeho dceři Victorii za pomoc v nouzi a rád jsem si procvičil ruštinu (Alexej je také chemikem jako já, pracuje v nedaleké Uppsale, pochází však z Petrohradu). Moji noví přátelé mne zavezli k obchodnímu centru Kiruna a já si nakoupil na jednomužnou oslavu piva i zákusky. Ubytování jsem neomylně vybral na nejvyšším bodě Kiruny a tak jsem si dal poslední 2km vrcholovou prémii nejen s batohem, ale i s nákupem. Sprcha, večeře a pak přišla zimnice a já usnul jak batole (ne, neplakal jsem). Ráno jsem očekával, že nebudu schopen kroku a umřu v lůžku nepohyblivý, ale překvapivě jsem pouze cítil svaly a opálený obličej. Po odhlášení se z ubytování jsem se rozhodl sepsat a zveřejnit tento článek (to se mi podařilo, ale také jsem omylem označil velký blok textu a přišel tak o 60% článku….. což jsem zjistil až druhý den, článek tak byl uvolněn čtenářům ve stavu torza). V aule ubytovny jsem se seznámil se šikovnými šumavskými turistkami, podělil se s nimi o cukrovinku obsahující 3000% cukru a naše cesty se rozešly. Já se vrátil dolů do Kiruny a byl rád, že se mi nepodařilo koupit jízdenku na poslední noční vlak, protože Kiruna je město známé těžbou železné rudy, ale jinak tam není nic k vidění a do večera bych tam asi tloukl špačky (zda ve významu“klimbal/usínal“ nebo hrál hru, to je prašt jako uhoď). Prozkoumal jsem raději krásy Stockholmu, odmítl převzít Nobelovu cenu, pojal za vlastní kávu a dvě extrasladké trubičky v kavárně pod kaštanem.

Všem, kteří očekávali spoluvýlet do Švédska se omlouvám, ale já si to nakonec chtěl užít sám. A užil !

Vierranvárri – 1706 m n. m. (GPS: 67.8824122N, 18.4988292E)
Kebnekaise jižní vrchol – 2096 m n. m. (GPS: 67.9007814N, 18.5169031E)
Kebnekaise severní vrchol – 2096,8 m n. m. (GPS: 67.9048789N, 18.5287028E)

  1. Jaro+Flídr Jaro+Flídr

    Ohohó! Tak to je supervýstup. Prechádzka riadna. Gratulácia a poklona. Pozerám, že snehu na kopcoch ubúda aj na ďalekom severe.

    • Michal Zhor Michal Zhor

      Byla to výzva a relax jsem měl dát nahoře. Aspoň jsem prošlapal cestu někomu kdo půjde v mých stopách. Sněhu bylo jako šafránu :-), ale závěrečný hřebínek byl jednou z nejhezčích částí výletu.

Napsat komentář: Michal Zhor Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *